Hudba v bezcitném světě

  "Stav k dnešnímu dni: 321 nových čipů nainstalováno. 13 opraveno. Zatčeno odpůrců: 14," hlásil umělý hlas z počítače. Cassian zprávě nevěnoval zvláštní pozornost. Místo toho dál zíral do obrazovky a přemýšlel, jak opravit nedávno nalezený bug.

"Dnes jsme odvedli dobrou práci. Stejně jako jednotky OBEL1. Těžko uvěřit, že se ještě najdou lidé, kteří odmítají mír," konstatoval Luthar a napil se kávy. "Jak to vypadá s tou chybou?"

"Stále ji analyzuji. Padesát procent by mělo být opraveno."

"Výborně. Pokračuj. Práce přes čas bude odměněna."

"Práce bude odměněna," zopakoval Cassian a pokračoval v přepisování kódu. Čipy postižené bugem způsobily, že se v poslední době rozšířil počet cituschopných – těch, kterým čipy opět dovolily cítit emoce. A rebelovat proti vládě VeraGov2, jež udržovala mír v celém Edenu. Jednotky OBEL vyrážely dnem i nocí potlačovat tuhle chátru, odmítající se zařadit a udržovat řád.

"Až budeš hotov, odevzdej hlášení. Já mám dnešní kvótu splněnou."

"Rozumím. Dodělám opravy a pak také vyrazím."

Luthar kolegovi pokývl. Tvář zůstávala nehybná, bez jakéhokoliv náznaku emoce, chladná. Stejně jako mrazivě modrá záře čipu, který mu svítil ve spánkové oblasti. Odložil prázdný hrnek na stůl, kde se ho ujala robotická paže. Cassian mu pokynul na znamení, že rozumí, a vrátil se k rozepsanému řádku.

Na hodinách bylo o několik hodin více než naposledy, kdy se na ně Cassian podíval. Že je v laboratoři o dvě hodiny déle, než se od něj vyžaduje, ho nijak nevyvádělo z míry. Soustředil se na práci, která ho ještě čekala. V hlavě se mu honily myšlenky na odměnu, kterou za svoji věrnost obdrží, a přeříkával si litanie, které díky čipu nedokázal zapomenout. Věřil, že slouží dobré věci. Nejen věřil – věděl to. Alespoň tak chápal filozofii nainstalovanou VeraGovem.

Jak tak přemýšlel, náhle mu spánkem projela ostrá bolest. Instinktivně se chytil místa, kde měl nainstalovaný čip. Doposud soustředěné myšlenky se rozpadly a věta, kterou si opakoval, náhle jakoby přestala existovat. Cassian se zhluboka nadechl a odsunul se od stolu do prostoru laboratoře. Očima těkal po podlaze a přemýšlel, co se právě stalo. Proč si nedokáže vybavit části litanií? Jak to, že se najednou bojí? A cítí vztek nad bolestí? Všechno to pro něj bylo nové.

Ještě několikrát mělce vydechl a pak se vrátil k počítači. Rozpracovaný kód mu najednou připadal zvláštní. Nesmyslný. Zvažoval, proč ho vlastně píše. K čemu slouží? Chvíli jen zíral do obrazovky. Pak si pro sebe řekl, že pro dnešek stačí. Uložil soubor do paměti serveru a rozhodl se vrátit do svého bytu v Jednotce-404. Počítač chvíli nechal zapnutý – byl jeho jediným zdrojem světla. Oblékl si kabát a nechal přístroj usnout. Rychle prošel chodbou, došel k východu a opustil laboratorní komplex. Robotickému hlasu, který se s ním loučil a šířil propagandu, nevěnoval sebemenší pozornost.

*****

Přes svit umělých světel nebylo na nebi vidět jedinou hvězdu. Vše, i v noci, vypadalo uhlazeně, spořádaně a čistě. Vysoké kovové stěny se tyčily desítky metrů do výše, obrazovky hlásaly hesla několikrát ověřená odborem propagandy VeraGov. Cassian vzhlížel na kolosální mrakodrapy kolem sebe, ignoroval spořádaně pochodující davy lidí mířících na noční směny. Málem se nechal přejet autem, když přecházel chodník řízený automatizovaným robotickým policistou. Šel v tak pozdní době z práce již tolikrát, a přesto mu dnes všechno připadalo podivné. Sám sebe se ptal, kam všichni směřují a jak dokážou snášet tak ubíjející čistotu. Vždyť celá ta dokonalost postrádala charakter. Byla sice krásná, ale bez duše. Čistota bez poskvrny, která nemá co nabídnout a čím uchvátit.

Pokračoval v chůzi. Jen čas od času se zastavil, aby si promnul spánek sužovaný nepravidelnými impulzy. Cassian vytušil, že za bolest s největší pravděpodobností může jeho čip. Nejspíše musel být také poškozený bugem. Při uvědomění, co se děje, ho polil studený pot a pocit zděšení. Přemýšlel, jestli se nemá vrátit a pustit se do oprav. Kdyby byl rychlý, nikdo by si nevšiml, že se stává jedním z těch, kdo jsou na seznamu OBELu. Na druhou stranu však váhal, zda to opravdu chce udělat. Cítil bolest, ale zároveň i spoustu nových vzruchů. Od dětství nic podobného nezažil. Tohle bylo poprvé od chvíle, kdy mu jako dítěti nainstalovali jeho první čip. Toužil to poznat. Chtěl zažít city a emoce. Aniž by si to uvědomoval, dobrovolně se stával tím, co se svým kolegou Lutharem dosud vnímal jako špatné a zlé vůči režimu.

Minul policejní strážnici, prošel kolem sochy vůdce na Edenském náměstí a sestupoval do stanice metra. Snažil se napodobovat ostatní, kteří v zástupech pokračovali jako dobře vycvičení vojáci. Nebo spíše jako poblázněné ovečky ovládané něčím, čemu jen málo lidí rozumělo. Rychle minul několik světelných reklam, sjel eskalátorem o patro níž a pokračoval. Jako ostatní prošel kolem těžkých železných vrat do technické místnosti, ale na rozdíl od davu se zastavil. Nějaký zvuk upoutal jeho pozornost. Byl to nepatrný rytmus, který bylo snadné přeslechnout. Jenže on ho zaslechl. A chtěl slyšet víc.

"Mohu vám nějak pomoci?" vyvedl ho z rozčarování strážný se samopalem v ruce.

"Mám podezření, že eskalátor může být poškozený," zalhal Cassian. "Mohl bych se podívat na jeho motor?"

"A jste kvalifikovaný?" pokračoval ve vyptávání strážný.

"Jsem vědec. Pracuji v laboratořích, které spadají přímo pod VeraGov. Tudíž bych měl být více než kvalifikovaný na kontrolu této maličkosti." Celou dobu se Cassian snažil hrát, že necítí emoce. Držel strnulý výraz a doufal, že mu chladný muž uvěří. Ten si ho chvíli prohlížel, ohlédl se k eskalátoru, v němž opravdu trochu rachotilo, a pak se podíval zpět na Cassiana.

"Máte pravdu. Eskalátor skutečně potřebuje seřídit. Pokud tomuto rozumíte, pak jsem oprávněn vás pustit dovnitř."

Cassian nevěřil, že mu jeho lež opravdu prošla. Potlačil nadšení a počkal, než mu strážný otevře vstup do útrob metra. Čipová karta pípla. Dveře odhalily vstup do mdle osvětlené chodby.

"Budete potřebovat doprovod?"

"Není nutný. Zvládnu se zorientovat."

"Zajisté. Práce bude odměněna," zasalutoval strážník.

"Práce bude odměněna," zopakoval po něm Cassian. Již podruhé za jeden den opakoval to samé heslo. Ale tentokrát to bylo jiné – nevěřil tomu, co říká.

*****

Cassian postupoval po sluchu. Hudba k němu doléhala z hlubin spletitých tunelů. Musel být na správné stopě, protože rytmus sílil. Vědec naslouchal a nechával se unášet tóny, které nikdy předtím neslyšel. Hudba byla totiž režimem zakázaná. I toto bylo pro něj něco úplně nového. Cítil, jak se jeho srdce synchronizuje s tím, co slyší.

Minul již druhý výstup z tunelů a sestoupil po žebříku o patro níž. Nijak se netrápil tím, zda najde cestu zpět. Možná se i trochu bál, co by pro něj vlastně na tomto světě bylo, kdyby se vrátil. Opravil by svůj čip a pokračoval v monotónním životě, nebo by se nechal zatknout jednotkami OBEL? Vždyť to bylo stejně jedno. Konec by byl stejný tak jako tak. Raději se soustředil na orientaci v tunelech. Našel další žebřík a chvatně po něm slezl. Stanul těsně za podivnými starými dveřmi, které vyžadovaly manuální otevření. Hudba vycházela zpoza nich.

Vědec chvíli zaváhal. Má zaklepat? Nebo se pokusit dveře otevřít? Ventilové otevírání jej lákalo. Jenže nechtěl vyplašit toho, kdo vyhrával tak odvážně všechny ty líbezné tóny. Chvíli ještě váhal, nakonec však nabral odvahu a zabušil. Dunivý zvuk zarezonoval tunely a hudba zničehonic zmlkla. Nastalo mrtvolné ticho, přerušované jen bzukotem světel a občasným rachocením vzdálených souprav metra.

"Kdo je tam?" ozvalo se zpoza dveří.

"Záleží na tom? Chci vědět, co to je za zvuky, co odtud vycházejí," zareagoval Cassian.

"A co seš zač? Jak mám vědět, že nesloužíš těm hajzlům ze zhora?"

"Kdybych k nim patřil, tak bych neklepal. Pusť mě dovnitř!"

"Si myslíš, že sem včerejší? Pustit tě dovnitř? Vo co, že tam s tebou sou benga! Nejseš o nic jinej než ostatní!"

"Ne, opravdu tu jsem sám. Co se to odtud ozývá?" nedával se odbít Cassian.

Odpověď nepřicházela. K bzučení a hukotu souprav se přidal nesrozumitelný hlahol zpoza dveří. Vědec vytušil, že muž, s kterým mluvil, tam nebyl sám. Bylo jich tam víc. Mnohem víc. Byli tam cituschopní. Jinak by se nebáli cizince, který by mohl přivést policii nebo ještě hůř – jednotky OBEL.

Zatímco se lidé za dveřmi hádali, hudba začala opět hrát. To Cassianovi vrátilo trochu naděje. Poslouchal tóny houslí, které nejprve hrály ve stupnici E dur. Pak najednou přešly do G moll. Během toho se zdálo, že se dav možná rozhodl, že návštěvníka nechá vstoupit. Již to za dveřmi tolik nehučelo. Mechanismus se začal hýbat a dveře se se skřípěním otevřely. Cassiana v úkrytu cituschopných uvítaly tóny na stupnici F dur.

"Nakonec jsme se rozhodli, že nebudeš nebezpečný. Ale seš tu novej, takže nepočítej, že se s tebou hned budem bratříčkovat," obrátil se na Cassiana hlas, který k němu předtím promlouval. Patřil muži oblečenému v něčem, co vzdáleně připomínalo starou vojenskou uniformu obohacenou o podomácku vyrobenou zbrojí.

"Nechci žádné trable. Jen mi řekni, co je to za zvuky?"

"Tebe musel režim pěkně dlouho vymývat. To nepoznáš muziku?"

"Ne, nahoře nic takového není," posmutněl trochu Cassian.

"Jasně, že není. Těm hajzlům nahoře by asi ublížila, kdyby se hrála. Ty sou rádi, že maj svoje ovečky pěkně poslušný," uchechtl se muž a poplácal vědce po rameni. "To hraje naše Astra. Jestli se ti její hraní líbí, tak se za ní dojdi podívat. Je to tady taková naše dobrá duše."

A než se Cassian stačil zeptat na směr, muž mu ukázal na stan na druhém konci improvizovaného podzemního města. Pak se vrátil na své místo, poručil dalším dvěma uniformovaným strážným, aby zavřeli dveře, a zapálil si cigaretu.

Nově příchozí pomalu, krůček po krůčku, směřoval ke stanu, odkud přicházela hudba. Přitom si všímal věcí a výjevů kolem sebe. Minul rodinu, matku s otcem, kteří si hráli s malým děťátkem a usmívali se na sebe. Prošel kolem muže, který na kus látky natažené na dřevěném rámu maloval obraz improvizovanými barvami. U baru si všiml party mladíků, která se smála vtipům, nadávala na triviálnosti života a obdivovala tančící dívku. Ti lidé opravdu prožívali život naplno – znali radost, smutek, vztek. Užívali si smutku i rozkoše a podrážděnosti. Ne jako nahoře, kde tohle vše bylo zakázané tabu. Bylo to neskutečné. Ač všichni žili v podzemí ve špíně a chladu, jejich podzemní žití mělo něco, co městu nad nimi chybělo. Jejich životy měly duši a charakter.

*****

Cassian vstoupil do stanu a zastavil se. Před ním seděla žena s havraními vlasy, která hrála na nástroj, o kterém Cassian nikdy neslyšel – housle. Slyšel, jak dohrává tóny na stupnici F moll. Poté vstala, pramen vlasů si prohodila přes ucho a teprve pak se otočila směrem k němu.

"To bylo nádherné," řekl první, naprosto pohlcený hudbou a pocity z ní.

"Mluvíš, jako bys to slyšel poprvé," usmála se na něj Astra.

"Také že ano. Jsem tu nový."

"Samozřejmě, došlo mi, že jsem tě tu ještě neviděla. Co tě sem přivádí?"

Cassian se zamyslel. Až teď si uvědomil, že vlastně neví, co v podzemí hledá. Celá jeho pouť za hudbou byla vedená instinkty. "Já vlastně nevím. Ještě ráno jsem byl v laboratoři, opravoval chybu v kódu, a pak... a teď jsem skončil tady. Poté, co tahle věcička začala zlobit," ukázal na čip ve spánku.

"Třeba nezačala zlobit. Třeba to pro tebe bylo požehnání."

"Požehnání? Tohle? Vždyť teď ani nevím, co se se mnou děje. Přijdu si... ztracený."

Dívka se k němu přiblížila a jemně ho pohladila po tváři. Viděla strach v jeho očích, viděla zárodek slz. Věděla, že celý jeho život byl ovládán lžemi, které mu VeraGov naléval. V jeho třiceti letech byl stále jako dítě, které teprve začíná objevovat skutečný svět. "Bojíš se?" zeptala se jemně.

"Nejspíš ano. Nerozumím tomu."

"Tak se neboj. To, že jsi sem přišel, není něco, čeho by ses měl bát. Chtělo to hodně odvahy. Málo kdo se odváží do našeho malého ráje. Většina lidí raději žije ve strachu nahoře, a pak je chytí a udělají z nich příklady toho, co se stane, když nebudeš poslouchat."

Cassianovi v tu chvíli došlo, že se nikdy nemluvilo o těch, kteří odmítnou čipy nebo si je nenechají opravit. Mohl jen hádat, co se s těmi lidmi stalo.

"Já nevím. Vůbec nevím, co teď se mnou bude."

"Tak proč tady nezůstaneš s námi?"

"Cože?" zaváhal Cassian.

"Zůstaň s námi. Když už jsi měl odvahu přijít, budeš mít jistě dost odvahy na to, abys tu zůstal a začal nový život."

Cassian se zamyslel. Na chvíli se odvrátil od Astry a přemýšlel, co dál. Nahoře už na něj nic nečekalo. Nechtěl se vzdát všeho, co za posledních pár hodin zažil. Nové vjemy, pocity, zážitky. Celou tu krásu, která přišla se schopností cítit. Uvědomil si, že má tu odvahu. Dokáže se vzepřít režimu, který všechno svazuje, co chce zotročit a podmanit si svět prostřednictvím falešného míru. Raději než žít v prázdnotě a bez citu, rozhodl se přijmout podzemní město jako svůj nový domov.

A tak zůstal s ostatními cituschopnými a hrdinně se přidal k jejich odboji proti VeraGovu a jednotkám OBEL. Protože chtít cítit v bezcitném světě, to chce opravdu pořádný kus odvahy.

OBEL = Office for Bevioral and Emotional Limitation

VeraGov = spojení latinského slova "vera" = pravda a anglického "government"